Táta jde do práce

Terezka ještě sedí u snídaně, ale táta už musí do práce. Zas vyráží za poslední chvíli a bojí se, že přijde do práce pozdě. Spěchá pro bundu do předsíně, ale pak se zas vrátí do kuchyně. „Terezko, pusu!“ Na to se Terezka vždycky těší. Táta se k ní nakloní, objeme ji a ona mu na tvář vlepí velkou pusu. V tu chvíli na Terezku zavoní jeho pěna po holení. Jednou, když někdy táta musel na pár dní na školení do Liberce, Terezce se po něm moc stýskalo. Otevřela si v koupelně Terezka jeho pěnu po holení, aby si k ní přivoněla. Tolik mu tátu připomněla.

I když je dneska spousta rodin nekompletních, přesto se děti nevyhnou tomu, aby se potkávaly v každodenním životě s ženami i muži. Jejich maminky mají přátele z řad mužů i žen, na hřišti potkávají maminky i tatínky jiných dětí, lékaři jsou někdy ženy, jindy muži, na úřadech, v obchodě, všude jsou ženy i muži.

Fakta: Děti v kojeneckém ústavu se většinou téměř nesetkají s muži. Nevědí, jaké to je, když je „táta“ vezme do náruče, když promluví mužským hlasem, jak voní jeho voda po holení. Některé děti pak po předání do definitivní rodiny mají velký strach z mužů, považují je téměř za jiný živočišný druh.

Dítě v RPP komunikuje denně s pěstounem, vidí muže na procházkách, v obchodě, na úřadě, prostě všude v běžném životě. Pomáhá to tedy vytváření daleko zdravějšího vztahu k mužům. Děti tak mají daleko větší šanci na úspěch v partnerské a rodičovské roli.

Fotoalbum

Jednoho krásného slunečného dne se tříleté Aničce splnil tajný sen – poprvé v životě uviděla malinké miminko, které se před několika týdny narodilo tetě Mileně. Anička byla velmi zvědavá, jak malý Janíček vypadá, jaké má oči, jestli se bude smát, jaké bude mít vlásky, jestli bude mít dudlík, jako mívala ona…

Maminka jí od té doby, co se malý Janíček narodil, hodně o miminkách vyprávěla. Vždycky se k tomu posadily do velkého křesla v obýváku, maminka z knihovny vyndala několik alb a nad fotografiemi si spolu dlouze povídaly. Anička se neustále vyptávala, jak vypadala, když byla tak malinká, jako Janíček. A maminka jí znovu a znovu trpělivě vyprávěla o tmavých vláskách, které Anička měla, když se narodila, o vrásce nad nosíkem, která se jí objevila vždy, když se Aničce něco nelíbilo, o „rrrr“, které bylo slyšet z peřinky, když byla Anička napapaná a spokojená, o bryndáčku s medvídkem, který byl celý od mrkvičky, když ji Anička poprvé ochutnala.

Anička se na Janíčka tak těšila, že mu chtěla dát nějaký dárek. V obchodním domě, kam se s maminkou vypravily, Anička běhala od hračky k hračce a nemohla vybrat tu pravou. Až najednou zůstala stát s otevřenou pusou a zírala na nádherné fotoalbum se zelenými puntíky. To byl ten pravý dárek pro Janíčka! Aby si také jednou mohl prohlížet sám sebe, jak vypadal, když byl malé miminko…

Většina z nás má fotoalbum, kam nám rodiče dali naše fotky od nejmladšího věku. Doba se mění, takže některé děti dnes mají fotoalbum v elektronické podobě nebo jim rodiče nechali udělat fotoknihu. Ke všem těm fotkám se můžete vracet znovu a znovu. Nejdřív jako děti a pak se svými dětmi. Je to celkem normální záležitost…

Fakta: Dítě, které vyrůstá v kojeneckém ústavu, naproti tomu ztrácí historii svých prvních týdnů a měsíců. Není výjimkou, že za celý pobyt v ústavu má jen povinnou fotku pořizovanou pro poradní sbor, který dítěti vybíral adoptivní rodinu. Dítě v prvních týdnech života nebylo pro nikoho tak důležité, aby jeho život zaznamenal. Na svém počátku tak má „velkou tmu“, která pak druhotně narušuje jeho integritu, sebevědomí, osobnost. A když pak má v dospělosti vlastní děti, nemůže jim o svém dětství vyprávět, nemá co…

Dítě v Rané pěstounské péči (RPP) žije normální život, kdy s ním jeho náhradní rodina sdílí všechny jeho úspěchy, první úsměvy, první zoubky, první upatlanou pusu od mrkvičky. Pěstouni RPP jsou vedeni k tomu, aby dítěti vedli bohatou fotodokumentaci a deník. Každý týden píšeme dětem formou dopisu pokračování, co všechno za ten týden miminko prožilo, kde jsme byli, co bylo miminku příjemné, co ho rozčiluje, jak se uklidní, prostě všechno, co mohou rodiče dítěti pak celý život vyprávět. Dítě, které tuto fázi života neprožije se svými rodiči, má díky tomu tyto zážitky uchovány.

Vůně domova

Velká ručička už míří téměř na dvanáctku a malá se konečně líně doplazila k šestce. Alenka je jako na trní, stále pokukuje na hodiny a už se nemůže dočkat, až maminka s tatínkem vejdou do jídelny, kde pro ně připravila překvapení. Dnes poprvé úplně sama prostřela stůl ke společné večeři! Dala si na tom tolik záležet, vždyť tatínek má dnes narozeniny a Alenka s maminkou mu včera upekly medový dort. Má ho tolik rád! Alenka mamince pomáhala připravovat těsto, které pak trpělivě přes tlusté sklo a v bezpečné vzdálenosti hlídala, aby se nepřipeklo. Na dort pak společně s maminkou vymodelovaly několik marcipánových srdíček, aby táta věděl, že ho mají moc rády!

Ten večer Alenka vykrajovala také perníčky. Tatínek totiž slaví narozeniny těsně před Vánoci, a maminka pro samé starosti ještě nestihla napéct všechno cukroví. A tak Alenka pomáhala, ochutnávala těsto a vykrajovala perníčky, které po vychladnutí zdobila cukrovou polevou. Vůně z toho medového pečení se Alence vkradla nejen do pokojíčku, ale také do snů, které byly té noci opravdu sladké…

Vůni různých dobrot, které se doma uvaří, zná každé dítě od nejranějšího věku. Vůně jsou vůbec zajímavá záležitost. Spoustu věcí člověk s přibývajícím věkem zapomene, ale pak najednou už jako dospělí ucítíte nějakou vůni a vybaví se vám zážitek, na který byste si jiným způsobem nevzpomněli.

Fakta: Děti vyrůstající v kojeneckém ústavu neznají vůně připravovaných dobrot v kuchyni. Nezažijí prostor provoněný vůní z pečení vánočního cukroví. Neokusí přípravu cukroví, nepoznají, jak voní syrové těsto, jak zábavné je vykrajování, jak skvělé je uždibovat z plechu…

Dítě v Rané pěstounské péči (RPP) žije normální život. Každý den cítí vůni rozličných pokrmů, které se doma vaří, vidí lidi sedět u stolu, společně jíst, sdílet zážitky, společně se postarat o uklizení nádobí. Každý den zažívají a tím jsou připravovány na normální život.

Botičkové tajemství

Péťa je zvídavý kluk. Je mu něco přes rok a rodiče ho nestíhají uhlídat. Stále objevuje nové a nové věci, které jsou zajímavé. Před pár týdny totiž objevil, že se dá chodit a že se tak rychleji dostane k těm spoustám věcí, které jsou kolem něj. Stačí, když se maminka na chvíli otočí, a už je na druhém konci bytu a štrachá v nově objevené přihrádce. Ten svět je tak zajímavý, jen se do něj rozběhnout…

Chození je tak samozřejmou dovedností každého dítěte. Nikdo Vás to moc nemusí učit, prostě se to jako děti potřebujete naučit, abyste mohli objevovat svět. Mezi prvním a druhým rokem se naučí chodit všechny zdravé děti.

Fakta: Děti vyrůstající v kojeneckém ústavu nemají kam odejít, nemají důvod k normálnímu rozvoji, nemají za kým jít. Proto je jejich psychomotorický vývoj v drtivé většině případů opožděn. A to někdy velmi dramaticky – jsou případy, kdy osvojitelé dostali z ústavu tříleté dítě, které neumělo chodit, aniž by k tomu byl zdravotní důvod. Prostě nemělo proč chodit…

Dítě v Rané pěstounské péči (RPP) žije normální život. Takové dítě je vývojově v normě, někdy je dokonce díky rodičovským zkušenostem pěstounů i mírně napřed. Když se pak dítě dostane do definitivní rodiny, kde osvojitelé či biologičtí rodiče nejsou specialisty na vývojové poruchy, mají daleko větší šanci na úspěšný vývoj ve vztazích, ve škole, později v partnerství či na pracovním trhu.

Maminko, povedla se mi šíša!

„No to je ale šikovný kluk! Maminko, pojď se podívat! Lukáškovi se podařilo udělat do nočníku e-e!“ Maminka hned běží a dává najevo své nadšení: „No to je paráda! Ty seš ale šikulka, Lukášku!“ Lukášek se trochu překvapeně kouká do nočníku, kde je šiška, kterou právě vytlačil. Chvíli neví, proč maminka s tátou tak jásají, ale když vidí, že mají takovou radost, cítí, že je to fajn…

Že tu příhodu znáte, ale je divné o ní psát? Je to tak obyčejné, že to nestojí za psaní velkých příběhů. Přesto to nemusí být tak samozřejmé, jak to vypadá. I taková běžná reakce na úspěchy našich dětí v každodenním životě, mohou rozhodovat o tom, zda z našeho dítěte vyroste člověk, který bude mít sebedůvěru, bude se mezi lidmi cítit dobře a bude s nimi schopen sdílet své zážitky.

Fakta: Děti v kojeneckých ústavech neznají, jaké to je, když se celá rodina sejde a jásá nad tím, když se miminko poprvé vyčůrá či dokonce vykaká do nočníčku, jak se to všem ukazuje, jak ho všichni chválí. Neznají spěch maminky, když dítě poprvé sdělí, že se mu chce čůrat či kakat, aby to stihla dřív, než to skončí v kalhotech.

Děti v RPP všechny tyto prožitky sdílejí s pěstouny, pěstouni vše zaznamenávají, mohou to později dětem vyprávět, protože většina rodin, která od nich dítě převezme do definitivní péče, se pak s nimi dál potkává.

Usměvavá tvář s velkýma modrýma očima

Zvonek, vrznutí branky, pět houpavých kroků, vlídná usměvavá tvář s velkýma modrýma očima ve dveřích… To je příchod babičky, který Klárka s radostí pozoruje za oknem svého růžového pokoje. Na babičku se Klárka vždy velmi těší. Její klidná a dobrotivá povaha Klárce dává pocit bezpečí, lásky a přijetí. Babička miluje pletení a Klárce nezapomene ke každé návštěvě přinést nějakou novou čepičku, capáčky, klobouček, rukavičky, jindy zase šatičky pro Klárčinu oblíbenou panenku, pletené rybičky na zavěšení nad postýlku, duhově zbarvené koule, se kterými si spolu tak rády hrají. Klárka má k babičce velkou důvěru a před spaním jí svěřuje malá tajemství…

Tak vyrůstají děti v rodinách. Kromě rodičů a sourozenců k nim chodí několik stálých lidí, kteří na ně myslí, věnují se jim, někdy přinesou dárek, radují se z nových dovedností, které se děti naučí. Je to tak normální – a přitom tak důležité.

Fakta: Děti vyrůstající v kojeneckém ústavu nevědí, jaké to je, když přijde babička. Že je to někdo, kdo není máma, není táta, ale přesto je dítěti velmi blízký, kdo ho rozmazluje, kdo myslí na jeho narozeniny, kdo mu plete čepičky a svetříky…

Dítě v Rané pěstounské péči (RPP) žije normální život. Ke svým náhradním rodičům na přechodnou dobu má také většinou náhradní babičky a dědečky na přechodnou dobu. Ti s nimi sdílejí všechny jejich úspěchy, těší se na první úsměv, první zoubek, první otočení z bříška na záda, první slůvko. Děti tak prožívají, že jsou pro své okolí také důležité.

Jako u maminky v bříšku…

Tomášek je veselý roční klučina, který miluje procházky. Užívá si každou minutu, kterou může strávit na čerstvém vzduchu. Nejraději je v lese, který mají za domem a do kterého se s maminkou a tatínkem pravidelně vypravují. Může tam pozorovat ptáčky, veverky, sbírat šišky i kaštany, ze kterých pak doma s mámou vyrábí různé postavičky. Sám teprve začíná dělat první krůčky a na cesty do lesa se kočárek nehodí. Přesto tam spolu můžou vyrazit. Máma nebo táta vezme nosítko a Tomášek do něj známým pohybem vklouzne. Své nosítko s modrobílými kostičkami má moc rád. Ten houpavý pohyb, který v nosítku zažívá, ho vždycky uklidňoval, když ho jako malého trápily větříky. Je na něj zvyklý od narození…

Tak vyrůstají děti v rodinách. Chodí s rodiči na procházky, na návštěvy, na nákupy, na úřady nebo do zoo. Přece nebudou celý den trávit doma, když přede dveřmi čeká celý svět…

Fakta: Děti v kojeneckém ústavu nechodí na výlety. Sestřičky i přes nejlepší vůli nemohou zajistit to, aby s dítětem vyrazily ven, do obchodu, na procházku po městě. Děti se pohybují v areálu ústavního zařízení, v nejmladším věku pouze z postýlky na terasu do kočárku a zase zpět, později na ústavní zahradu. Dál se ale nedostanou…

Dítě v Rané pěstounské péči (RPP) žije normální život. Náhradní rodiče na přechodnou dobu používají vše, co rodiče normálně používají, např. nosítka, ve kterých se miminka cítí dobře, protože slyší tlukot srdíčka maminky nebo tatínka, jejich dýchání, zažívají houpavý pohyb při chůzi. Nosítka miminkům umožňují tyto vjemy známé z bříška znovu prožívat, což u nich navozuje pocit bezpečí a jistoty. Od narození děti mohou v nosítku účastnit života náhradních rodičů, vyrážet do přírody či na nákupy.